Hledáme ty nejlepší cesty k rozvoji českého vysokého školství

Rozhodování je rozděleno mezi mnoho orgánů, ale odpovědnost za výsledky nenese téměř nikdo.

Problémem je to, že vedení univerzit a fakult volí výhradně jejich vlastní akademičtí pracovníci a studenti. Toto nastavení silně podporuje udržování statu quo a fakticky znemožňuje jakékoli odvážnější změny ve vnitřním fungování institucí.

Akademický inbreeding, tedy obsazování akademických a manažerských pozic vlastními absolventy, je podle studie Czexpats in Science jednou z hlavních bariér pro návrat českých vědců a vědkyň ze zahraničí. Ve všech diskusích, jak tyto bariéry odstranit, jsme vždy došli k tomu, že to nepůjde bez odvážných a mnohdy nepopulárních kroků ze strany nejvyššího vedení institucí.

Přílišná fragmentace univerzit způsobuje, že vysoké školy fungují spíše jako volné konfederace fakult než jako jednotné instituce, což brání strategickému řízení, způsobuje nerovné podmínky pro studium a vede také k plýtvání zdroji tříštěním administrativních úkonů.

Otázka spíš zní, proč už neproběhla dávno. O potřebě reformy se mluví již dvacet let, přinejmenším od doby, co problémy pojmenovala nezávislá analýza OECD. O prosazení změn se od té doby pokoušeli různí ministři za různých vlád, ale nikdo z nich nedokázal zákon připravit do přijatelné podoby a politicky ho prosadit. Není tedy pravda, že by reforma probíhala bez předchozí diskuse a že by to byl výmysl pouze této vlády.

Jedním z důvodů, proč se doposud nikdy nepodařilo žádný pokus o reformu dotáhnout, je, že v naší politické kultuře platí, že co se nestihne za jedno volební období, to zpravidla spadne pod stůl. Všichni bychom si přáli, abychom o fungování systému mohli v klidu, poctivě a do hloubky diskutovat několik let. Ale všichni zároveň víme, že to je nejjistější způsob jak dosáhnout toho, aby se nezměnilo nikdy nic.

Nový zákon píše MŠMT, které zároveň vede i vyjednávání s vysokými školami a dalšími aktéry.

My se snažíme přispět k tomu, aby reforma byla co nejkvalitnější. Proto mapujeme zahraniční dobrou praxi, píšeme analýzy a zapojujeme se do diskuse v rámci odborných skupin ministerstva.

Akademické svobody mají být podle návrhu MŠMT zákonem nadále chráněny stejně jako dnes.

Autonomie vysokých škol je u nás často chápána jako „svoboda OD“ – tedy ochrana před tím, aby do rozhodování zasahoval kdokoli zvenčí. Skutečná autonomie ale vyžaduje také „svobodu K“ – tedy schopnost reálně se rozhodnout, zvolit si cestu, a tou se také vydat. V tomhle smyslu je dnes autonomie škol malá, protože jejich vrcholné orgány jsou sice nezávislé, ale kvůli vnitřní fragmentaci a příliš komplikovaným procesům nemají sílu a pravomoc školu reálně řídit. V tomhle smyslu navrhovaná reforma autonomii vysokých škol po vzoru západních univerzit posiluje.

V aktuálním návrhu nic takového nenajdete. V radách mají být experti, ne trafikanti. Tři členy má jmenovat akademický senát z akademiků, dalších zaměstnanců a studentů vysoké školy, externí členové univerzitních rad pak mají být především špičkoví akademici a akademičky, ovšem se zkušeností mimo danou instituci, ideálně ze zahraničí, nominovaní odbornou komisí na MŠMT s přísnými kritérii členství. Tři další členové – odborníci z praxe – nebudou jmenováni politiky, nýbrž vybráni samotnými 6 akademiky, kteří s nimi ve společné radě usednou. Silnou pojistku proti jakékoliv, byť hypotetické, politizaci představuje možnost odmítnutí nevhodného kandidáta na rektora či děkana kvalifikovanou většinou akademického senátu.

Nechceme, aby ministerstvo „opisovalo od ostatních“, ale přinášíme inspiraci z nejlepších srovnatelných modelů vysokého školství. Pokud se jinde osvědčily odlišné přístupy, nedávalo by smysl trvat dál na něčem, co není funkční a dlouhodobě komplikuje rozvoj celého vysokého školství.